.

Se zájmem jsem si přečetl

21. února 2017 v 19:05 | Ivo
Kubicův report ze čtvrtfinále play off nejnižší soutěže, mimochodem hodně podařený. K postupu bych chtěl Jávrům pogratulovat, přestože si myslím, že to mělo být bez takových nervů a penaltové loterie. Přece jenom, při vší úctě, Izogarant je mančaft, který má už to nejlepší dávno za sebou. O tom ale psát nechci. V reportáži mě více zaujalo něco úplně jiného.


Ano jde o moje oblíbence, tedy o rozhodčí. Na pravou míru bych chtěl nejprve uvést výrok, který mi Kubica podsunul. Přesně totiž zní, že úroveň rozhodčích je v přímé úměře k úrovni soutěže, kterou hrajete, potažmo k úrovni hry, kterou dlouhodobě předvádíte. To nic ale nemění na tom, že i to největší "kurvítko" by se mělo s tou píšťalou snažit předvádět ty úplně nejlepší výkony, kterých je schopno. Pak by totiž bylo naprosto v pořádku, že v tom výkonu je spousta chyb, právě v souvislosti s tou úrovní a kvalitou soutěže. Holt, ve druhé okresní lize taky na palubovce nepotkáte Mesiho.

Problém s arbitry bych viděl v několika rovinách. Předně jde o absenci sebereflexe. Většina těch, kteří utkání řídí, si totiž myslí, že nad ně není, že jsou absolutně dokonalí, slovo chyba se nenachází v jejich slovníku a že by se jim snad něco nepovedlo, to je naprosto vyloučené. Toto má za následek, že takoví sudí nejprve zápas svými výroky naprosto rozmrdají, aby pak následně za svoje chyby karetně trestali hráče, kteří jejich chyby nevydejchali. Pro opravdové pamětníky bych za příklad takového rozhodčího mohl uvést Tondu Vejčíka, případně jeho synka "jejich Jendu". Přitom tady je řešení poměrně nejjednodušší. Má jej ale v rukou vedení soutěže, které musí konkrétní chyby rozhodčím neustále vytýkat a vysvětlovat jim, co udělali v daných situacích špatně.

Druhá rovina by se dala nazvat nedostatek schopností a znalostí. Zářným příkladem této kategorie, opět pro pamětníky, je exrozhodčí Semerád. Zde právě narážíme na to, že čím nižší soutěž, tím větší "jelita" jak na palubovce, tak i na lajně s píšťalkou v hubě. Jednoduše, ne každému je dáno a kdyby byli lepší, tak ten prales nepískají. Slovy "klasika", bývalého předsedy okresních rozhodčích Kovaříka, "tady to není celostátní liga". Vše má ale své meze. Nulová tolerance by měla ze strany vedení soutěže být na neznalost pravidel. Je totiž naprosto naprosto tristní, když vidíte, jak rozhodčí neví kdy gól platí a kdy ne, jak smí hrát brankář, za co je a za co není načítaná chyba a tak dál. To, že na této úrovni čas od času otočí aut, neodpíská faul nebo nevidí ruku, s tím se dá poměrně dobře vyrovnat, pokud neposere každou druhou situaci na hřišti a chyby se rovnoměrně rozprostřou na obě strany. A když je těch chyb moc? Nezbývá nic jiného, než takovému arbitrovi doporučit, aby se na sálovku chodil dívat, ale aby proboha neměl ambice chtít zápasy řídit.

Třetí skupinou, velice rozšířenou, je skupina rozhodčích, kteří nejsou schopni nebo ochotni učinit zásadní rozhodnutí a za tím si pak následně stát. Ano, to jsou právě ti, kteří se, zrovna když padne na palubovce pár facek, dívají na druhou stranu, kteří jsou náhle postihnuti hluchotou, takže neslyší od hráčů výrazy, které by ve sdělovacích prostředí před dvaadvacátou hodinou rozhodně neprošly, kteří v žádném případě neodpískají faul ve vápně a ti, kteří svému kolegovi na druhé straně hřiště nepomohou, i kdyby měli na situaci sebelepší výhled. Za mých mladých let jsme sudímu, který se ve dvojici jenom vezl, říkali spolujezdec a neštěstím pro zápas bylo, když se při rozhodování utkání sešli spolujezdci dva. To pak vznikají doslova komické situace ve stylu "Ty to nevidíš? - Vidím - Tak proč to nepískáš? - Nevím". A řešení? Neposílat spolujezdce na těžké zápasy a rozhodně ne ve dvou.

Nejhorší pak je skupina rozhodčích, rekrutující se převážně z řad sudích velkého fotbalu, pro které sálovka není vlastně žádný sport. Neberou sálový fotbal vůbec vážně, nejsou ochotni, když už to pískat neumějí, se alespoň jako rozhodčí tvářit a vypadají tak, že je vlastně pískání sálovky nebaví nebo dokonce obtěžuje. Na druhou stranu jim ale není za těžko si chodit, v době zimní přestávky velkého fotbalu, víkend co víkend pro nějakou tu kačku. A to jsou pak k vidění věci. Rozhodčí, kterému je fuk co se na palubovce děje, protože si právě vyřizuje telefonní hovor. Nebo arbitr se svačinou v ruce a plnou hubou, takže zapískat nemůže, ani kdyby chtěl. Postava s píšťalkou, která místo aby se po lajně pohybovala, tak se válí po dřevěném obložení stěn tělocvičny, jak stará kurva po klientovi, nebo sudí, který se baví se známými na střídačce a hra je mu naprosto ukradená. Do této skupiny patří i zapisovatelé a časoměřiči, kteří pro spoustu jiných zájmů absolutně nezvládají činnost, pro kterou u toho stolku vlastně sedí, čímž zásadně ovlivňují zápas. Tahle kategorie je často úzce spjata se skupinou, kterou jsem popsal v prvním odstavci. V této kombinaci je to pro sálovku doslova smrtící a jediná možná obrana je takové jedince z rozhodcovského sboru eliminovat.

Ńa závěr tedy zbývá jenom zopakovat, že úroveň rozhodčích je přesně taková, jaká je úroveň soutěže, kterou rozhodují. Kvalita sudích se může zlepšit pouze trvalým tlakem ze strany řídícího orgánu soutěže. Také je třeba, aby týmy přestaly být ovcemi. Je nutností na zásadní pochybení rozhodčích upozorňovat vedení soutěže a naprosto nulová tolerance k těm, které jsem popsal ve čtvrté skupině. Příležitost k tomu vedoucí družstev mají na sezeních před a po sezóně. Konec konců, vždyť rozhodčí jsou jediná skupina v sálovce,která si odtud peníze nosí, zatímco vy ostatní jste těmi, kteří celý ten cirkus platí.

PS: Úplně závěrem ještě dva odkazy, ze kterých je patrné, že doprcat zápas jde na každé úrovni.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama